Novákoviny

Ke zlatu se lidé tradičně uchylovali vždy v nejhorších dobách, nynější dramatický růst jeho ceny ale nemá obdoby. A to i přesto, že nehrozí válka, není hyperinflace a současnou "krizi" zatím doprovází životní úroveň, o jaké lidé minulých časů mohli jen snít. Je zlatá bublina výraz "tahu času", tušení příchodu opravdu špatné doby, nebo jen manipulace obchodníků s žlutým kovem?

Zájem o zlato je dnes tak velký, že společnost Gold To Go sídlící v německém Reutlingenu začala vyrábět pouliční automaty na jeho prodej. Tak jako se prodávají jízdenky do metra, limonáda nebo cigarety, můžete přijít i k investičnímu zlatu: vložíte příslušný počet bankovek a vypadne vám zlatá cihlička. No a nekupte, když to jde tak snadno. A když stokrát denně slyšíte, že opravdu velká krize ještě ani nezačala, že naše civilizace je v koncích, nebo že příští rok nastane konec světa.

Ale ani prodejní automat ještě není vrchol: doba je sice nejistá - ale digitální, což si žádá i digitálního zlata. Společnost Gold and Silver Reserve Inc. provozuje elektronický platební systém e-gold, jehož transakce jsou údajně kryté zlatem. Jiní zase nabízejí zlato na splátky. Že je ten správný čas na nákup, přitom vytrubuje do světa kdejaký finanční poradce...

Až je to trochu podezřelé, protože na informacích, které si štěbetají vrabci na střeše, ještě nikdy nikdo nevydělal.

Šimon Finemon ze společnosti GPM Invest na serveru shekel.cz k tomu říká: "Finanční poradci nyní zlato doporučují do portfolia svých klientů. Otázkou je, proč tak nečinili před pěti lety, kdy jeho cena byla někde úplně jinde."

Ústup ze slávy

Po staletí zlato představovalo základní platidlo, nebo aspoň bylo v pevném vztahu s hodnotou bankovek. Do roku 1971 byl dolar pevně fixován na zlato cenou 32 USD za trojskou unci (přibližně 31, 1 g) žlutého kovu - a k této hodnotě dolaru se vztahovala i většina světových měn. Udržet zlaté zakotvení ale bylo čím dál obtížnější, protože USA pomalu přestávaly být schopné své zahraniční závazky opravdu zlatem hradit. Nabízela se jen dvě řešení: buď vyhlásit státní bankrot, nebo se od zlata odpoutat. Prezident Nixon zvolil to druhé.

Ze žlutého kovu se tak zdánlivě stala surovina jako každá jiná: materiál pro šperkaře, zubaře a elektronický průmysl. Když v 90. letech začal New York Times v záhlaví místo aktuální ceny zlata otiskovat cenu ropy, vypadalo to, že zlatým časům zlata definitivně odzvonilo.

"Otevřela se nová éra... založená na konzumu, HDP - a nekrytých penězích," tvrdí dnes o této proměně server Zlaté investování. "HDP se stalo novou modlou a kultura spotřebitelských a hypotéčních úvěrů pohltila davy rozvášněných konzumentů... Zasvěcenějšímu pozorovateli ale neuniklo, že během posledních 40 let byla vytvořena největší úvěrová bublina v historii lidstva."

Ale to byla jen pěna hnaná větrem po hladině. Neviditelný spodní proud živený tradiční představou zlata jako solidně uloženého jmění plynul dál - a cena žlutého kovu rostla, protože pokušení tisknout ničím nekryté peníze už nic nestálo v cestě. Do roku 1979 se postupně vyšplhala na přibližně 300 dolarů a kolem této hodnoty se pak dlouho držela - i když občas s velkými výkyvy (například roku 1980 krátkodobě vyskočila na 614 dolarů).

Ale to, co se děje nyní, už není jen výraz tradičního sklonu státu ždímat občany pomocí inflace, která není tak nápadná jako daně.

 

Z očistce do ráje

Vývoj cen zlata v posledních letech asi už i největším optimistům naznačil, že jestli je pravda, že cena zlata roste v době nejistot, pak něco začíná být hodně špatně. V roce 2002 se za trojskou unci pořád ještě platilo okolo 300 dolarů. Dnes byste dali okolo 1300 dolarů (podle jiných údajů dokonce 1500 dolarů) - ale museli byste si hodně pospíšit, protože cena dál jde raketově vzhůru.

Nechybí proto ani hlasy, podle nichž nastal čas vrátit zlatu jeho funkci měřítka hodnot i oficiálně. Zastáncem návratu měny ke zlatému standardu je například významný americký republikánský kongresman Ron Paul: "Lidé se ke zlatu rádi vrátí, protože mají stále víc důvodů papírovým bankovkám nevěřit."

Zlato je tedy zjevně nezmar - nejen chemicky, protože neoxiduje, neochotně vytváří přirozené sloučeniny a rozpouští se jen v lučavce královské, ale i jako tradiční měřítko hmotných hodnot. A především jako historií prověřená pojistka před zlými časy, s jejichž příchodem už mnoho lidí počítá jako s hotovou věcí.

"Zlato je nejvzácnější ze všech majetků," řekl kdysi Kryštof Kolumbus. "Je pokladem a každý, kdo jej vlastní, dosáhne na tomto světě cokoliv si zamane. Ale nejen to - i duše z očistce dokáže zlato dopravit do ráje."

Mnozí lidé by mu přitakali i dnes. Opravdu ale zlato stále ještě představuje dobře uložené jmění? A pokud ano, jak k tomu vlastně přišlo? Aby bylo možné odpovědět na první otázku, musíme začít tou druhou.

 

Sluneční kov pro mrtvé

Zlato se v přírodě vyskytuje jako ryzí kov a je nápadné nejen žlutavým leskem připomínajícím slunce, ale i velkou hmotností (je ještě těžší než olovo). Proto nejspíš bylo prvním kovem, který lidé objevili. Jenže je velmi měkké a kujné, takže se k ničemu praktickému nehodilo - tím spíš že pravěcí lidé sotva ocenili jeho vysokou elektrickou vodivost. A tak z něj vyráběli aspoň šperky. Ty nejstarší známé pocházejí ze 4. tisíciletí př. n. l. a byly nalezeny v oblasti dnešní Varny (Bulharsko).

Šperky ze zlata měly úspěch a starověké kultury "sluneční kov" těžily kde se dalo - dlouho ale výhradně jen pro reprezentační a kultovní potřeby. Tak také vznikly mnohé zlaté poklady. K nejslavnějším patří nálezy z hrobky faraona Tutanchamona, nebo z mykénských hrobů ve starověkých Mykénách. V obou případech šlo o kultovní předměty a zádušní dary a nikoliv o úschovu na horší časy. Ze stejného důvodu shromažďovaly zlato i předkolumbovské kultury Ameriky.

Naopak v tzv. Priamově pokladu zjevně zakopaného ve chvílích, kdy šlo o život, který roku 1873 nalezl německý archeolog v troskách starověké Tróje, zlaté předměty představovaly jen velmi malou část. Zbytek byl z mědi, stříbra nebo keramiky. Podobně je tomu i u jiných tzv. depotů (věcí uložených na lepší časy) - včetně těch, které pocházejí z našeho území.

Například unikátní poklad z moravské jeskyně Býčí skála z 5. nebo 6. století př. n. l. sice obsahuje na zdejší poměry poměrně dost zlatých šperků, z nálezových okolností, ať už se ale ocitly v podzemí z jakéhokoliv důvodu (nejuznávanější hypotézy tvrdí, že šlo o pohřeb nebo obětiny), rozhodně to nebyl úkryt. Naproti tomu často nacházené předměty z bronzu, mědi nebo železa (obvykle ve tvaru prutů nebo oblouků - tzv. hřiven) na našem území úlohu depotu zřejmě plnily od počátku doby bronzové, až do raného středověku, tedy několik tisíc let.

Vše tedy nasvědčuje tomu, že ještě ve starověku (a v části Evropy nedotčené antikou až do středověku) lidé sice zlato obdivovali a uctívali, pro obchodní výměnu nebo jako jistoty ve špatných dobách si ale mnohem víc cenili prakticky použitelnějších kovů.

 

Bezcenné šperky

Ve skutečnosti se ale ryzí zlato moc nehodí ani k výrobě šperků. Proto se v klenotnictví jeho tvrdost zvyšuje sléváním s jinými kovy - nejčastěji se stříbrem nebo mědí. V případě tzv. bílého zlata je příměsí paladium nebo nikl.

Čistota (ryzost) zlata se udává v karátech - nejčistší je 24karátové zlato, které smí obsahovat jen jednu tisícinu příměsí. Z něj se také vyrábějí tzv. investiční zlato v podobě slitků nebo mincí. Naproti tomu běžné šperky jsou ze 14karátového zlata, což znamená, že ve skutečnosti jde o slitinu, kde bezmála polovinu hmotnosti tvoří jiné kovy.

Proto také není moc dobrý nápad ukládat si majetek v podobě šperků: cena drahého kovu v nich je poměrně nízká. Alespoň pokud nemají rozměry slavné masky faraona Tutanchamona uložené v Káhirském archeologickém muzeu. U historických klenotů také samozřejmě hraje roli jejich umělecká hodnota do značné míry daná okolnostmi jejich vzniku a nálezu a momentálním vkusem. Naproti reálná cena většiny moderních šperků je poměrně nízká.

Totéž platí v určité míře i pro zlaté mince určené do oběhu. I ty se z praktických důvodů vyráběly ze slitin. Dnes má mincovní zlato okolo 21 až 23 karátů, v minulosti to ale často bývalo i méně - tím spíš, že panovníci a jejich finanční poradci měli tendence měnu ze zištných důvodů znehodnocovat. Podstatný podíl hodnoty mnoha mincí tedy dnes tvoří jejich sběratelská atraktivnost, jak ještě uvidíme.

 

Zrození modly

V naší kultuře je zlato jako vztažná hodnota majetku a ztělesnění solidně uloženého jmění téměř archetypem. Někde hluboko uvnitř máme zakořeněnou představu, že jeho vysoká a stálá cena je stejně neměnná a univerzální, jako jeho chemická odolnost. Jenže to není pravda. Jako nástroj směny se totiž zlato začalo používat poměrně pozdě.

Za pravděpodobně nejstarší zlatou minci je považováno platidlo, které nechal razit král Alyates v Lydii (Malá Asie, dnes Turecko) okolo roku 600 př. n. l. Na nepříliš pravidelném oválu o hmotnosti pouhých 4,71 gramů je vyražena velmi zle se tvářící hlava lva. Dnes byste za minci mohli na sběratelském trhu dostat 1000 až 2000 dolarů - i navzdory skutečnosti, že není z ryzího zlata, ale z tzv. elektra (slitina zlata a stříbra se stopami mědi).

Různá platidla z nejrůznějších materiálů (včetně kůží, lastur, obsidiánu, ale třeba i obilí a dalších semen, později pak z mědi a stříbra) existovala v mnoha kulturách už dřív, brzy se ale ukázalo, že elektrum krále Alyetta je dobrý nápad. Zlato nestárne, má vysokou hodnotu v malém objemu a není snadno dostupné - což se o kůžích říci nedá. Zlato najednou už nebylo jen luxusem; stalo se měřítkem všeho.

Posedlost zlatem se dlouho omezovala jen na evropskou kulturu - objevitelské plavby byly vyvolány právě pověstmi o zemích, kde se zlato (obrazně řečeno) válí na ulicích. Námořníci směňující s domorodci zlato za hřebíky a hřebeny, je považovali za dětinské primitivy, bylo to ale přesně naopak. Hřebík a hřeben jsou užitečné věci, zlato je - mimo kulturu, která je jím posedlá - úplně k ničemu. Alespoň pokud přijmeme myšlenku, že námořníci z časů objevitelských cest ho nepotřebovali k výrobě integrovaných obvodů.

 

Těsně před nárazem do zdi

Uložit majetek do malého objemu kovu, který jde snadno ukrýt a přemisťovat, je lákavé zejména v nejistých časech. Zlato přestavuje také osvědčenou ochranu proti inflaci. Dnes krachují banky i celé státy, arabský svět je neklidný, USA ztrácejí sílu a Evropa se potácí na místě. Roste pocit, že civilizace, jak jsme ji znali dosud, vyčerpala své možnosti a dozrál čas k nějaké zásadní změně. Vnějším projevem úzkosti jsou proroctví o konci světa v prosinci 2012. Vše sugeruje pocit, že zásoba zlata skutečně může být mostem přes rozbouřené vody. Jenže...

"Současná poptávka po zlatě nese mnoho společných znaků se situací na vrcholu internetové bubliny známé jako dot.com," píše Šimon Finemon. "Říká se, že jakmile se o nějakém investičním nástroji (komoditě, akciím určitého sektoru atd.) začne hodně psát v médiích a slyšíme o něm zasvěcené hovory obyčejných lidí, je vlak s výnosy těsně před nárazem do zdi."

Existují ale přinejmenším dva další důvody, proč investice do zlata v současnosti nemusí být tak dobrý nápad, jak by se mohlo zdát. Ten první je, že správná doba už dávno minula. Ti kdo nakupují až teď, připomínají dobrodruha 19. století, který se v Evropě chystá na cestu do Kalifornie: zpráva o vypuknutí zlaté horečky k němu dorazila s mnohaměsíčním zpožděním a cesta bude dlouhá. Až se ocitne v San Franciscu, budou už všechny claimy vytěžené...

 

Stát jako gangster

Druhý důvod, proč zlato nemusí být tak dobrá volba, spočívá ve smutné skutečnosti, že krize ještě vlastně ani nezačala a pořád ještě je šance, že ani nezačne. A pokud přece jen ano, tak jsou jen mlhavé představy, v čem bude spočívat. Půjde "jen" o inflaci nebo hyperinflaci, o ekonomickou krizi podobnou té z 30. let minulého století nebo řetěz státních bankrotů? Jsou pouliční nepokoje v Londýně, Paříži i jinde předzvěstí toho, že tentokrát se zhroutí i státní aparát a svět ovládnou rabující gangy?

Ještě větší nejistotu představuje svět za druhým koncem "mostu přes rozbouřené vody". Co nás čeká tam? Bude to jen návrat ke starým dobrým časům, nebo nastane něco úplně nového - asi jako když se zhroutil Řím? Bude mít zlato ještě hodnotu, nebo bude větší zájem o výrobní prostředky, půdu, zdroje energie - nebo zbraně?

Pro "drobného investora" má zlato cenu pouze v případě, že krize netrvá moc dlouho a že si ho udrží do lepších časů. Pokud ho bude muset pod tlakem okolností směnit dřív, ocitne se ve velmi nevýhodné pozici: v zajateckých táborech měly cenu zlata cigarety, hladovějící námořníci své šperky měnili za krysy. Navzdory laickým představám na vrcholu krize hodnota zlata ve vztahu k užitkovým komoditám naopak prudce klesá...

Navíc mít ve zlých dobách něco cenného, to si přímo říká o malér - někdy k tomu stačí i jen pověst, že něco takového máte. Majitele zlatého pokladu v čase krize ostatně nemusí oškubat ani gangy pouliční utržené ze řetězu. Může to udělat přímo vláda - i bez srpu a kladiva ve znaku. Roku 1933 president Franklin D. Rosewelt svým pověstným exekučním příkazem č. 6102 nařídil občanům Spojených států odevzdat veškeré zlato pod hrozbou deseti let vězení, nebo 10 000 dolarů pokuty za neuposlechnutí. Kdo svou vlasteneckou povinnost omítl splnit obzvlášť zavrženíhodným způsobem, mohl vyfasovat pokutu i arest dohromady. Což je hezký důkaz toho, že velká hospodářská krize nezrodila jen Hitlera, ale že v okamžicích ekonomických otřesů je doba totalitou těhotná kdykoliv a kdekoliv.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend