Novákoviny

Minulý týden kdekdo vzpomněl 20 let od vzniku světa webů a i když je to výročí trochu pofiderní (k internetu, jak ho dnes známe, zdaleka nevedla jen jedna cesta), připadal bych si hloupě, kdybych se nepřidal. Jenže jak svůj komentátorský stádní pud uspokojit?

Nejlépe by asi bylo vzpomínat jak to tehdy před dvěma desítkami let bylo - tak to většinou také udělali ostatní. Což o to, věk bych na to měl. Jenže to má i druhou stránku: paměť už nějak neslouží. A i kdyby sloužila, poměrně jednoduchým výpočtem zjišťuji, že tehdy se psal rok 1991, od bolševikova taktického vzdálení se zjevné moci uplynuly pouhé dva roky a ani mít obyčejný telefon ještě neznamenalo úplnou samozřejmost. Natož pak internet. Nebo třeba mobil. I když...

Ano, na něco si přece jen vzpomínám. Pracoval jsem tehdy v jistém periodiku patřícím jistému bývalému vekslákovi, který jako by vypadl z parodie na takové ty podnikatele z řad bývalých veksláků: bílé ponožky, rudé sako, černé brýle, odbarvené vlasy, kdybyste o ho potkali v lese, křičeli byste hrůzou. Byl to člověk jdoucí s dobou, a tak si jako jeden z prvních pořídil mobil. Tedy mobil... Ten agregát pracoval v analogové síti, vážil asi pět kilo a zevnějškem se velmi blížil kanystru na benzin. Náš chlebodárce se od něj neodlučoval ani na okamžik, takže se z dálky trochu podobal astronautům z programu Apollo, kteří si podobné kanystry nosili sebou do rakety. Měli je ke skafandrům připevněné tlustou hadicí, která v podstatě představovala prodloužení jejich střev, neboť onen kanystr nebyl ničím jiným, než přenosným WC.

Jáma pamětnice

Já vím, tohle asi nebude ta pravá vzpomínka z hrdinských začátků, která by se v takovém okamžiku slušela říkat. Měl bych na to tedy jít obráceně - využít jubilea k moudrým úvahám o budoucnosti webu. Ale ani to neudělám, a to hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že internet takový jaký je, mi celkem vyhovuje a na to, abych radil moudrým hlavám, kteří vymýšlejí, kam s ním dál, jsem moc malý ajnštajn. A hlavně: ve státě, který na mnoha celkem hustě osídlených místech ještě nemá ani slušné pokrytí - o vysokorychlostním připojení ani nemluvě - bych si připadal jako jistý Balkánec, který se mě kdysi po lahvi rakije pokoušel objasnit, proč americká letadla mohou létat i v dešti.

Zbývá mi tedy jen jedna cesta, jak se k jubileu postavit čelem: meditovat o tom, jak za těch dvacet let web změnil naši současnost. No, vlastně nevím jak současnost, ale já jsem díky němu trochu zhloupl - protože, proč si něco pamatovat, když stačí vyťukat heslo a hned to vím? Připadá mi to nebezpečné, protože už mnohokrát se ukázalo, že ty snadno nabyté odpovědi byly chybné. Orwellovu Velkému Bratrovi by se to ale líbilo, protože díky téhle schopnosti je web lepší než celá jeho Jáma pamětnice...

Ale třeba byste raději slyšeli takové to povídání, jak web rozšířil informovanost a vzdělanost, nebo naopak pornografii a násilí (podle toho jaké jste nátury). Ale ani tady moc neposloužím, protože si myslím, že nezměnil vůbec nic. Vzdělanec zůstane vzdělancem i bez internetu, stejně jako chlípník chlípníkem a násilník násilníkem. Web je prostě nástroj jako každý jiný - a už jste někdy slavili jubileum lopaty?

Jan A. Novák

Psáno pro Futurum

You have no rights to post comments