Novákoviny

Harry Mulisch je jeden z nejvýznamnějších poválečných spisovatelů Holandska, ostatně s jeho původem ani nejde spisovatelem nebýt. Mulischův rakouský otec si vzal nizozemskou Židovku, a aby rodinu zachránil před transporty, kolaboroval s nacisty. Už tento zamotaný (a přitom pro Evropu symptomatický) příběh je silná látka. Nepřekvapí, že její ozvěny lze vysledovat i v Mulischově nejznámějším díle Objevení nebe.

Zápletka objemného a složitě konstruovaného románu je prostá jen zdánlivě. Lidstvo, které dalo před vírou přednost poznání, začíná být chytré až moc, což zavání peklem. A tak Bůh chystá ukončení smlouvy, kterou kdysi prostřednictvím Mojžíše s lidmi uzavřel. Samozřejmě nikoliv osobně, na to má anděly, a ti zas jednají prostřednictvím vyvolených osob. Konkrétně astronoma Maxe Delia (v němž není těžké rozpoznat samotného Muliische) a jeho přítele lingvistu Onno Quista. Jak to dopadne, samozřejmě nepovím - nejen proto, že se to nedělá, ale i proto, že o samotný děj zřejmě autorovi zas tolik nešlo, protože vlastně jen ilustruje jeho hlavní záměr. Mulisch chtěl v rozmáchlém díle především popsat a pochopit jedno z nejsložitějších období vývoje civilizace, totiž prazvláštní dobu od druhé světové války do konce tisíciletí a jejím prostřednictví snad i celý novověk. Někteří recenzenti proto dílo přirovnávají k Dantově Božské komedii.

Tak velké ambice ovšem skrývají i velká úskalí - která jsou o to zrádnější, že chybí časový odstup. Inteligentní poctivě napsaná kniha se dobře čte a nutí k zamyšlení, i proto, že je to téměř nepřetržitý proud zajímavých myšlenek (byť patrně ne vždy zcela původních). Nicméně duchaplnost dialogů hlavních hrdinů místy působí poněkud chtěně, tak trochu jako nepřetržitá intelektuální exhibice začínajícího vysokoškoláka okouzleného svým vstupem do akademického prostředí. Také myšlenkové proudy omývající svět hlavních hrdinů jsou občas dost poplatné době, kromě toho naivní levičáctví západoevropských intelektuálů občas i trochu otravuje. Srovnání s Dantem je tedy dost nadnesené, spíš se mi vnucuje srovnání s Umbertem Eccem: ten také často a rád kreslí duchovní portréty dějinných epoch, ovšem úsporněji, neokázale a především s mnohem hlubším ponorem pod pěnu plynoucí po hladině. Což neznamená, že Objevení nebe je kniha, která nenabízí čtenářské a myšlenkové zážitky, právě naopak. Ale abyste si to užili, zapomeňte na ambice, které jí jsou podsouvány: Muliisch není Dante a i do Ecca mu kus chybí.

Také překlad je dobrý a poctivý, přesto si neodpustím malou hnidopyšskou poznámku: u díla, které brousí do tolika náročných oborů - od lingvistiky přes mytologii až po astronomii - by nebyl od věci ani lektorský dohled. Například radioteleskop docela určitě nemá zrcadla.

Harry Mulisch: Objevení nebe. Přel. Veronika ter Harmsel Havlíková. Obálka Pavel Hrach. Praha, Euromedia/Odeon 2010. 752 s. 499 Kč.

Jan A. Novák

Psáno pro Ikarii

You have no rights to post comments