Novákoviny

    Max Doff se jako vlídný superman už narodil - a čtenář při líčení jeho kladů hned na začátku knihy zapochybuje, že si z něj autor nedělá legraci. Tento pocit ještě zesílí na osmnácté stránce, kde lékař hrdinovi zahání chřipku penicilinem (!), čímž ho přivede do stavu klinické smrti. Nicméně pro další děj je profesní selhání medicínského diletanta zásadní: Maxu Doffovi se přitom jaksi mimochodem zjeví jména dvanácti lidí, s nimiž má roku 2012 odvrátit od světa zkázu předpovězenou starými civilizacemi. I pochopí švarný hrdina, junák statný, slunéčko jasné, jaké je jeho poslání na tomto světě - aniž by se ovšem přetrhl snahou jej naplnit.

    A tak musí převážnou část děje knihy tvořit obyčejné drby: náš superman se občas dobře nají, pak někam odjede a zase se vrátí, občas se zamiluje, jindy se zase s někým rozejde, někdy se dokonce ožení nebo rozvede. Tu a tam samozřejmě také někdo onemocní, má havárii v autě nebo umře. Tedy obyčejný bulvár - kdyby hrdina nápadně často nepobýval na prahu smrti s výhledem do pověstného bílého tunelu, či neprožíval jiné "duchovní zážitky" jaké obvykle plní stránky ženských časopisů. A protože ani to na popsání daného počtu stran zjevně nestačí, vstupují sem celé zástupy lidí, kteří sice nemají pro linii románu žádný význam, přesto se autor poctivě snaží čtenáře seznamovat s jejich životními osudy. Trvalým průvodcem děje pak je hrdinův dementní  bratr, který se jej občas snaží zabít.  

    Nakonec děj přece jen doklopýtá ke kýžené změně světa v roce 2012. I ta je ale tak trochu legrační: posune se zemská osa, ale jinak se nestane vůbec nic - tedy samozřejmě kromě toho, že skončí všechno zlo, přestane se globálně oteplovat a jsou vynalezeny nové druhy energie.

    To vše je líčeno jednoduchým "nestylem" připomínajícím slohovou práci nepříliš nadaného středoškoláka. Téměř jako mystifikace proto působí předlouhý seznam osob v závěrečném Poděkování, které prý "strávily mnoho hodin opravováním chyb" i údaje na záložce vyprávějící o autorově spolupráci s předními počítačovými vizionáři. Stejně cimrmanovsky v této souvislosti vypadá také tvrzení o Williamsově vzdělání pocházejícím z prestižních universit. Český překladatel pak dojem nepovedeného žertu polovzdělaného recesisty ještě umocnil nezřízeným nadužíváním slovesa býti...

    A nebo je všechno jinak?

    V samém závěru knihy totiž nechybí výzva připojit se na jistou internetovou adresu, kde autor kromě sama sebe propaguje i jakési společenství věřící, že rok 2012 opravdu bude okamžikem jakési zásadní globální změny. Nedá se tedy vyloučit, že 12 nemusí být jen tuctově odbytá beletrie snažící se těžit z masového zájmu o duchovno, ale že může jít i o nesmělý pokus vytvořit cosi na způsob nové církve - a nechci ani domýšlet, jak jiné takové skupiny v minulosti dopadly, když toužebně očekávaná změna nenastala. Buď jak buď, podle stylu knihy se zdá, že políčeno tu je na jedince obzvlášť jednoduché.

Jan A. Novák

William Gladstone: 12. Přel. Jakub Rak. Obálka M. Zhouf. Plzeň, Plejáda 2010.

You have no rights to post comments